Manželské pouto lásky

Už od mala mi všichni říkají El. Mé celé jméno je Elen Řeháčková. Pracuji jako sekretářka v jedné firmě. Před osmi lety jsem se provdala za Libora Řeháčka, který je profesionální kaskadér. Práce ho moc baví a také mu jde.

Nedávno dostal můj muž jednu lákavou nabídku. Měl zastupovat nejednoho herce ve filmu s hvězdným obsazením. Z nabídky byl nadšen a přijal ji.

Druhého dne domů přinesl spoustu papírů, na kterých měl napsáno, jaké herce bude zastupovat. Amatérsky řečeno měl proskakovat ohněm nebo sklem, skákat z mostů a střech, vyskakovat z aut řítících se do propasti. Byl nadšen. Z celého scénáře i z finanční částky, kterou za odvedenou práci obdrží. Navíc měl možnost si na natáčení vzít jednu osobu. Bez váhání mi to nabídl. Z toho jsem byla nadšená i já, jelikož jsem nikdy neměla možnost vidět Libora naživo v akci. V práci jsem neměla vybranou dovolenou ani za minulý rok, a tak s tím nebyl problém.

Druhého dne jsme se všichni sešli v natáčecím studiu, odkud jsme jeli k mostu. Byl velmi vysoký. Z tohoto mostu měl Libor v roli zločince spadnout dolu. On se těšil, ale já trnula hrůzou. S kameramanem a pár dalšími lidmi jsme zůstali dole. Libor spolu s hercem a asistenty šel na most. Byla zima a foukal silný vítr. Podle režiséra ideální podmínky pro tuto scénu. Libora zajistili pár karabinami a provazy, které počítačově odstraní. Pod most, kam měl dopadnout, dali tisíce krabic. Ty měly pád mnohonásobně ztlumit. Libor byl připraven, kameraman také. Mohlo se začít. Nahoře se začala sehrávat scénka. Libor se začal hádat s policistou. Ten začal Libora bít. Libor se bránil. Musím říct, že herectví mu jde skvěle. Poté Libor kousek popoběhl. Policista ho doběhl a naklonil ho přes zábradlí. Naklonil ho tolik, že přepadl. Nejnapínavější chvíle scény. Libor padá z ohromné výšky. Znenadání se ale opět zvedl velký vítr a rozfoukal krabice. Herec a asistenti se snaží Libora zachytit, ale letí už dlouho a má velkou rychlost. Libor křičí. „No tak mu přece pomozte!“ zařvala jsem a omdlela.

Pomalu otvírám oči. Vidím rozmazaně. Snažím se zvednout z postele. Okamžitě ale přibíhají sestry, že si musím odpočinout. „Kde to jsem? Kde jsem se tady vzala? Co se stalo? Kde je Libor?“ zavalila jsem sestry otázkami. „Uklidněte se. Jste v okresní nemocnici. Byla jste na natáčení se svým manželem. Vzpomínáte si? Váš manžel měl nehodu. Vítr rozfoukal krabice, do kterých měl spadnout, a tvrdě dopadl na zem. Vy jste omdlela. Vy i váš manžel jste byli převezeni sem. “ odpovídá líbezný hlásek. „Co je Liborovi? Je v pořádku?“ pokládám další otázky. „Váš manžel je momentálně v bezvědomí. Zatím přesně nevíme, jak na tom je. Má zlomenou holenní kost a pár odřenin. Při pádu dopadl také na hlavu. Musím vás připravit na to, že může mít následky na celý život,“ říká tiše. To už na nic nečekám. Okamžitě se zvedám z postele a snažím se Liborův pokoj najít. Nacházím ho asi po patnácti minutách. V pokoji je sám. Vypadá, jako když spí. Ticho přerušuje jen jeho oddychování a pravidelné pípání přístroje. Vstupuji k němu dovnitř. Pokoj je útulný. Beru si židli a přisedám si k posteli. Nemohu z Libora spustit oči. Matně si vybavuji vzpomínky z onoho osudného dne. Chytám ho za ruku a na dalších pár hodin usínám.

Vzbudí mě až příchod sestry, která Libora pravidelně kontroluje. „Běžte si lehnout. Kdyby se probral, dojdu pro vás,“ usmála se na mne. Beze slova se zvedám a odcházím na své lůžko. Jsem strašně unavená, jako bych týden nespala. Položila jsem se na postel a okamžitě usínám.

„Paní Řeháčková, spíte? Vstávejte,“ budí mě ze snu sestra. „váš manžel se probral. Poslali jsme ho na různá vyšetření a chce s Vámi mluvit doktor Novák. Pojďte za mnou.“ Beru na sebe teplý svetr a následuji sestru.

„Dobrý den, paní Řeháčková,“ zdraví mě urostlý muž v bílém plášti. „Dobrý den. Stalo se něco? Prý jste se mnou chtěl mluvit,“ odpovídám rozpačitě. „Ano, chtěl. Týká se to Vašeho muže. Kvůli obavám z jeho nárazu do hlavy jsem ho poslal na vyšetření mozku. A výsledky jsou horší, než se očekávalo. Nemá cenu nic předstírat, nebo zlehčovat. Váš manžel přišel o paměť. Zapomněl úplně vše. Neumí mluvit, číst, psát, počítat ani chodit,“ povídá hlubokým hlasem. Moje oči uvízly na jeho rtech. V hlavě se mi ta slova opakují znovu a znovu. Nejsem schopna cokoli říct. „Chápu, jak se teď cítíte. Ale nic není ztracené. Vše se může znovu naučit. Bude to chtít ale spoustu času a trpělivosti.“

Po třech dnech jsem já i Libor fyzicky v pořádku, tudíž nás mohli propustit domů. Libora miluji nadevše. Jsem pevně rozhodnuta, že mu budu oporou v těžkých chvílích a věnuji mu veškerý čas. Nebudu chodit do práce. Peněz máme dost. Liborova babička nám odkázala velké peníze, které jsou v tuto chvíli potřebné.

Starat se o manžela je těžší, než jsem myslela. Několikrát denně mu dávat jíst jako malému dítěti, cvičit chození, ale především na něj téměř všechen čas, co je vzhůru, mluvit. Je znát, že už mluvit uměl. Po měsíci už zvládá jednoduché věty. Chůze se také zlepšila. Sama ji s ním ale cvičit nedokážu. Pětkrát týdně k nám chodí jedna žena jménem Adéla. Je specializovaná na cvičení s tělesně postiženými lidmi. Od ní máme zapůjčený vozík. Občas tedy můžeme jít ven. Nemohou mi ujít ty pohledy lidí, kteří se na Libora dívají. Navíc si až nyní všímám, jak málo je bezbariérových přístupů. Když jdeme na večeři do restaurace, máme také omezený výběr. Můžeme jít pouze tam, kde je toaleta pro vozíčkáře. Jednou jsem šla s Liborem do parku. Moc lidí tam nebylo, rozhodla jsem se tedy, že můžeme procvičit chůzi. Libor se o mě opíral a sem tam škobrtnul. Po chvíli přiběhlo nějaké malé dítě.“Mami, on neumí chodit. On je dospělý a nechodí. Já jsem mnohem menší a chodím. Koukej, mami! On musí jezdit na vozíku, je postižený, chudák.“ křičelo. Pak přiběhla jeho maminka. „Co to povídáš? Nevíš, jak se máš chovat? Moc se vám omlouvám, neví, co povídá.“omlouvala se. V tu chvíli jsem se posadila na lavičku a rozplakala jsem se. Měla jsem pocit prázdnoty, beznaděje, zármutku. Ven tedy chodíme jen málo. Všichni Liborovi kamarádi na něj z nenadání nemají čas. Je vyčleněn ze společnosti. On to sice stále moc nevnímá, ale o to více mě to mrzí.

Po podzimu následovala zima a jaro. Nyní už Libor plynule mluví i chodí. Aby se vše ostatní doučil, platím mu soukromého učitele. Libor je velmi učenlivý. Za takto krátkou dobu se naučil učivo sedmého ročníku základní školy. Za další půl rok měl téměř středoškolské znalosti.

Na začátku září jsme se rozhodli uspořádat oslavení Liborova uzdravení s příbuznými. Velice se těším na setkání celé rodiny pohromadě. Beru si na sebe vínové šaty, které jsem dostala od Libora. První členové rodiny se scházejí. Asi po hodině už jsou všichni zvaní v obývacím pokoji, kde debatují s Liborem. Je okolo dvanácté hodiny, proto poprosím příbuzné o přemístění k velkému jídelnímu stolu. Jídlo, které jsem vařila, jsem nechala Libora vybrat. Vybral sýrovou polévku a jehněčí maso na medu. Jako zákusek vybral jahodové košíčky s mandlovým posypem a k pití jeho oblíbené červené víno. Chystám se říct, že si každý může nandat, kolik chce a popřát všem dobrou chuť, když v tom mě přeruší cinkot příborového nože o skleničku. Cinkal Libor. „Chtěl bych vám všem poděkovat, že jste se sešli v tak hojném počtu. Řeknu vám, ani jsem nečekal, že všichni dorazíte. Pro začátek bych pronesl pár slov. Jak všichni víte, asi před rokem jsem měl strašnou nehodu. Z velké výšky jsem spadl téměř jen na beton. Bohužel tuto nehodu viděla i má žena El. Ani si neumím představit, co se jí honilo hlavou. Po tvrdém nárazu do hlavy jsem vše zapomněl. Svou minulost, ale i čtení, psaní, počítání, mluvení a dokonce i chození. Byl jsem úplně na začátku, jako novorozeně. Ale El neztrácela naději. Rozhodla se mi se vším pomoct. Věnovala mi mnoho času, úsilí a lásky. Ani si nedokážete představit, jak těžké to muselo být. Zpočátku mi dávat jíst, cvičila se mnou chůzi a vše ostatní. Jen psychicky zvládnout ty pohledy lidí, kteří se na mne dívali, muselo být náročné. Vozit mne na vozíku všude možně s sebou asi také nebylo jednoduché. Toto vše chtělo hodně odvahy, lásky, důvěry a Bůh ví čeho všeho ještě. Myslel jsem, že člověk s takovou povahou, co toto vše dokáže, snad ani neexistuje. Ale toto všechno dokázala El. Byla jediná, kdo mi věřil a pomáhal. Jediná, která mne neopustila. A za to vše jí chci poděkovat. El děkuji ti z celého srdce. Znovu jsi mi dala život. Tvé přesvědčení a péče o mne byla rozhodující. S tvojí odvahou a trpělivostí přišly úspěchy. Děkuji vám všem za pozornost,“ a posadil se. V jídelně se rozléhá potlesk. Po tváři mi stékají slzy. Slzy štěstí.

Lucie Moravcová, 9. B